Úvodní slovo
’’Vlézt si do jejího obrazu: tak bezpečný se zdá. Tak povědomý: možná ne přímo konkrétním
místem, ale prožitkem. Světlem, jaké tehdy bylo. Závanem teplého větru. Hlasy odvedle. Přes
všechnu rozmanitost, narážím v Martininých obrazech zas a znova na dvě zrcadla: dospělé
pozorování světa dětí a dětský pohled na širý svět. Děti objevují, dospělí znovuobjevují. Je to
velmi dobrý důvod k tvorbě, a pokud by o tom někdo pochyboval, ať se vnoří do Martininých
obrazů. Je pro ně typická skromná a silná věrohodnost. Něco důvěrně známého v nich rozeznáváme i
tehdy, když vyrůstají z nikterak doslovných čar a odlesků. Postava nemusí mít detaily tváře: i
tak na nás dopadá výstižnost situace.
V Martininých obrazech rozeznáváme svět, jak jsme ho viděli, dokud jsme se dívali bez zavedených
pokynů pro správný pohled. Dokud jsme se dívali sami za sebe.’’
Pavel Klusák, 2022